KARDAŠOVA ŘEČICE
Mocný rod Vítkovců prováděl na svém pozemkovém vlastnictví kolonizaci. Mezi nově založené osady patřila zřejmě i Řečice, vysazení při drob-ném vodním toku - říčce = řečici) někdy za prvních pánů z Hradce Jindřicha (1205 - 1237) či Vítka (1223 - 1259) která se postupně stala řemeslnicko-obchodním střediskem pro okolní sídla. Její význam byl stvrzen vybudováním farního kostela sv. Jana Křtitele, a to krátce po polovině 13. století, jak alespoň dokládá nejstarší stavební prvek, románsko-gotický portál, který se dnes nachází v podvěží. Zároveň lze předpokládat, že nedlouho po tom vznikla i řečická tvrz, tzv. Hrad.
V testamentu Sabiny z Koryčan je zmínka o Ondřejovi z Řečice, (1349) kterého můžeme považovat za zakladatele vítkovské odnože pánů z Řečice. Tomuto rodu však nenáležela celá obec, jenom tzv. Dolní strana; značná část osídlení - Horní strana - patřila k majetku pánů z Hradce.
Oldřich IV. z Hradce zastavil v r. 1367 svoje řečické dědictví vyšehradské kapitule, která je spravovala až do roku 1383. Jednalo se přitom o 44 domy s pozemky k nim přináležejícími. Ve smlouvě o zástavě je Řečice uváděna jako městečko. K tomuto období se zřejmě vážou nejstarší zápisy v tzv. nekrologiu řečické fary, do nějž si tehdejší řečický farář zapisoval zemřelé osadníky. Je zde uveden i Ondřej starší, pravděpodobný zakladatel rodu pánů z Řečice, stejně jako řada jiných místních obyvatel, mezi nimiž převažují řemeslníci různých profesí, a to často německého původu. Na základě těchto záznamů lze usuzovat, že Řečice byla v polovině 14. století živým střediskem celého okolí, v kterém rozkvétaly obchod i řemesla a která již také mělo školu.
Kolem roku 1370 vymřel Ondřejem II. rod pánů z Řečice. Po vymření rodu pánů z Řečice procházela Dolní strana hlubokým úpadkem. Toho využil Jan starší z Hradce a ve snaze co nejvíce posílit význam Horní strany, udělil jí důležité privilegium, které osadníkům zajistilo svobodné nakládání s majetkem, jakož i svobodu volného pohybu.
Vladařem hradeckého domu se roku 1463 stal Jindřich IV., na nějž měl silný vliv jeho poručník a později i tchán Zdeněk ze Šternberka, čelný představitel katolické Zelenohorské jednoty, která sváděla na českém jihu boj s přívrženci krále Jiřího z Poděbrad. Protože k těm patřil i Sezema III. z Ústí, pod nějž spadala Dolní strana, vtrhli do této části Řečice vojáci Zdeňka ze Šternberka a násilně ji připojili k hradeckému panství. Roku 1467 došlo k drancování Řečice vojskem králova syna Jana z Minstrberka. I když byl mezi oběma znepřátelenými stranami uzavřen roku 1468 mír, Zdeněk ze Šternberka držel Dolní stranu ještě dalších šest let.
Synové Sezemy III. z Ústí prodali svou část Řečice (1490) Jindřichovi IV. z Hradce, jehož zásluhou se Dolní strana začala vzpamatovávat z hlubokého úpadku, který trval celé století. Jako horlivý katolík nechal Jindřich IV. znovu vysvětit řečický kostel. Jeho duchovním správcem ustavil hradeckého oltářníka Václava. Fara však nebyla ještě dalších 80 let trvale obsazena, což se místních obyvatel příliš nedotklo, protože většina z nich byla husitského vyznání a navštěvovala bohoslužby v kališnickém kostelíčku ve Vřesné.
Král Ferdinand I. vyhověl žádosti Jáchyma z Hradce a povolil Řečici dva výroční trhy-jarmarky, (1556) trvající v obou případech po dobu deseti dní. Konaly se na náměstí, kde byla v 2. polovině 16. století vybudována také radnice.
Vilém Slavata, ujal hradeckého panství po smrti posledního mužského potomka rodu pánů z Hradce Jáchyma Oldřicha roku 1604, přikázal založit v Řečici městské knihy pro Horní a Dolní stranu. Řečice procházela v tomto období hospodářským rozkvětem, o nějž se mimo jiné zasloužila i stabilizovaná městská správa, v níž vrchnost zastupoval písař panského pivovaru. Jemu byli podřízeni rychtář a čtyři radní, všichni jmenovaní vrchností.
V letech 1619 – 1620 probíhaly na jihu Čech boje vojska českých stavů s císařskou armádou. Řečice byla při průchodu vojáků obou válčících stran několikrát vypleněna; byly uloupeny i peníze určené na stavbu kostelní věže. Protože Hradec obsadila stavovská posádka, ocitla se také Řečice pod správou českých stavů. Bitva na Bílé hoře v listopadu 1620 však rozhodla o zrušení konfiskací majetku procísařské šlechty a Vilém Slavata přebral znovu moc nad hradeckým panstvím.
V r. 1628 vyvrcholilo protireformační úsilí Viléma Slavaty; řečičtí osadníci byli násilím nuceni přestupovat na katolickou viru, což vedlo mnohé k opuštění domova. Rozhodující podíl na rekatolizaci zbylých usedlíků měl jezuita Václav Raušar. Odměnou za návrat ke katolickému vyznání byla místním obyvatelům výsada, která zmírňovala jejich zatížení robotami.
Vilém Slavata přiznal obyvatelům Dolní strany právo odúmrtí, tj. svobodného odkazování statků. 1632
Vestfálským mírem skončila třicetiletá válka, ale její důsledky pociťovali obyvatelé Řečice ještě řadu let. Obec byla tak zubožená, že si musela zapůjčit na zaplacení zemské kontribuce. Jedním z věřitelů byl i místní rodák Jan Šlechta, který působil několik let jako hejtman hradeckého panství a za své služby Vilému Slavatovi získal dokonce šlechtický přídomek "z Kardaše".
Po meči vymřel rod Slavatů a řečické panství přebrala hraběnka Marie Götzová. Zřídila zde vrchnostenské úřady, a Řečice se tak stala sídlem dominia, k němuž náleželo dvanáct okolních vesnic a čtyři menší osady.
Jan Karel Josef Götz zahájil výstavbu zámku vedle tehdejšího pivovaru a zřidil poplužní dvůr. Kromě toho projevil snahy o celkové povznesení Řečice; nařídil obyvatelům, že musejí nosit městský kroj, a zdokonalil cechovní artikule.
Hrabě Götz prodal 1725 řečické panství. Městečko mělo v té době 128 obytných domů, ve kterých žilo 1 160 obyvatel. Novým majitelem se stal Ferdinand Kuefstein (1725 - 1740), po něm vlastnili Řečici Jan Václav Carretto z Millesima (1741 - 1746), František Karel Rudolf ze Swerts a Šporku (1746 - 1752) a František Josef Jungwirth (1752 - 1769).
V r. 1769 se Řečice se stala majetkem Jana Václava Paara. Rod Paarů pocházel z Itálie, v Čechách začal získávat vliv poté, co se mu podařilo zbohatnout odkoupením několika statků a vesnic, konfiskovaných po bělohorské porážce odbojné české šlechty. Po své matce, která pocházela z rodu Šternberků, zdědil kníže Jan Václav mimo jiné i Bechyni.
Zdroj:kardasova-recice.cz