DEŠTNÁ
V historické době byl náš kraj majetkem Slavníkovců a po sjednocení českých kmenů Přemy-slovci získal zdejší území Vítek z Prčice. (1169). Údobí trvalého osazení Deštné je možno posunout do druhé poloviny 12. století. Jméno zaklada-tele osady není známo, pojmenování Deštná se přičítá deštivé krajině, nebo vychází ze staroslovanského výrazu "deščený", t.zn. bidlový les snad v místě založené osady.
Nejstarší držitel Deštné byl Oldřich I. Z Hradce. (baron de Novadomo), jehož děd Jindřich založil v letech 1205-1237 Jindřichův Hradec.
První zachovalý písemný dokument o Deštné je darovací listina Oldřicha z Hradce (25.7.1294), který uvádí Deštnou již jako městys (villa forensis - místo trhové).
Současně jsou jmenovány i výše uvedené okolní vsi. Původní majitelé Deštné, Vítkovci - páni z Hradce, prodali toto "zboží" v roce 1364 bratrům z Rožmberka, od nichž pochází také městský znak. Městečko Deštná bylo téměř na dvě století připojeno k choustnickému panství. Do počátku rožmberské vlády je možné klást stavbu gotického presbytáře kostela, jak se zachovala dodnes.
Městská práva a privilegia udělil Deštné Oldřich II. z Rožmberka. Nejstarší doklady o městských knihách a pečeti pocházejí z r.1418 a jsou uloženy v archivu ( Třeboň).
Deštná ležela na důležité křižovatce - Jindřichův Hradec - Tábor a Pelhřimov. Předhusitské období se sociálními nepokoji zasáhlo i rožmberské statky na Deštensku.
Mladý Oldřich z Rožmberka ve snaze otupit revoluční hnutí vydává r. 1418 řadě měst a obcí včetně Deštné právo volného odkazu majetku obyvatel. V tomto privilegiu je Deštná nazývána městem a dostala také právo pečetit své listy pečetí se znakem rožmberské růže (červená růže ve stříbrném poli). Tento znak si Deštná podržela dodnes. Červená rožmberská růže je i na praporu, který obci Deštná potvrdil v roce 2000 Parlament ČR.
V roce 1531 získali deštenské zboží do zástavy páni z Jindřichova Hradce, ale v r. 1581 Petr Vok z Rožmberka městečko Deštnou vyplatil a opět připojil k choustnickému panství.
Z této doby je zmínka o znovuvystavění vyhořelé deštenské radnice (dnes budova základní školy). R. 1596 poslední Rožmberk Petr Vok prodal městečko Deštnou s kostelem, vsí Březinou a Višňovou a lesem s názvem Hora nad Deštnou Vilému Ruthovi z Dirného. Vilém Ruth v dalším roce koupil od Jana Káby z Rybňan Novou Lhotu s kostelem sv. Trojice, Novým Dvorem, chalupami pod Vícemilí a Jižnou a spojil všechno v nové panství Nové Lhoty Červené. Deštná pak měla vrchnostenský úřad až do roku 1848 v zámku Červená Lhota.
Po bitvě na Bílé hoře však mu byl pro jeho náboženské smýšlení (nebyl katolík) jeho majetek zabrán vrchním velitelem císařského vojska v jižních Čechách donem Baltazarem de Maradas a celé panství bylo později prodáno císařskému rytmistrovi veliteli jindřichohradecké posádky Italovi Antoniu de Bruccio. Bruccio se hodně staral o rozkvět deštenských lázní. Zemřel v roce 1638 a odkázal kostelíku sv. Jana Křtitele 300 zlatých.
LÁZNĚ
Roku 1599 byl objeven nad Deštnou zázračný pramen minerální vody a roku 1602 byl nad ním vystavěn kostelík sv. Jana Křtitele. V tu dobu se zde konaly poutě za velké účasti lidu, o svátku sv. Jana Křtitele kostelík navštěvovalo až 8000 poutníků, což založilo slávu deštenských lázní, vybudovaných v průběhu 17. století. V lázních, které využívaly léčivého pramene, se uzdravilo mnoho lidí, především vojáků z třicetileté války. V 50. letech 18. století se zde léčilo 500 – 600 vojáků rekonvalescentů najednou. Karlovy Vary, Teplice a Deštná u Jindřichova Hradce - tato tři místa bývala nejvýznamnějšími lázeňskými městy u nás.
V době rekatolizace země se zde konaly poutě za velké účasti lidu, což založilo slávu deštenských lázní, vybudovaných v průběhu 17. století. Ne příliš se ví, že zatímco v Karlových Varech a Teplicích se tradice uchovala, význam Deštné už připomínají jenom pamětní desky.
kaple Sv. Jana Křtitele (Svatojánské lázně)
Po smrti Antonia de Bruccio koupil červenolhotecké panství hrabě Vilém Slavata z Chlumu a Košumberku a pán na Jindřichově Hradci. Slavatové obdarovali Deštnou rozmnožením trhů, právem prodeje soli, výčepu vína v radním domě, roku 1687 také financovali stavbu deštenské kostelní věže.
R. 1693 zdědila panství dcera Ferdinanda Viléma Slavaty Marie Terezie, později provdaná za hraběte Arnošta Fridricha Windischgreatze.
V majetku Windischgreatzů bylo panství Červená Lhota , tedy i Deštná do roku 1755, kdy jej v dražbě koupil František de Paula, svobodný pán z Gudenus.
V roce 1774 utrpěla Deštná pohromu velikým požárem, kdy vyhořela velká část městečka s radnicí a kostelem. I zvony se rozlily a shořely matriky a velká část městského archivu.
Ten v r. 1796 prodal Červenou Lhotu a statky Chválkov a Hojovice Ignáci, svobodnému pánu Stillfriedovi, který sem přišel ze Slezska. Přivezl si sebou Jiříka Klika, předchůdce zdejší provaznické rodiny Kliků a sluhu Vilhelma, který měl své potomky ještě v nynější Lipovce.
Stillfried bydlel na Novém dvoře a založil vesnici Stillfriedov, nynější Lipovku. Traduje se, že své milenky provdal za selské synky a usadil je v této vesnici.
Stillfried pozval ze Slezska na své panství zchudlého ve své době velmi významného hudebníka Karla Ditterse z Dittersdorfu, zakladatele německé opery, s jehož dcerou se oženil.
Ditters ve stáří (60 let) byl velmi nemocný a úplně bez prostředků, zemřel v roce 1799 na Novém Dvoře a pochován je na deštenském hřbitově.
Zdroj: destna.cz
